Život v temné komoře

 

 

Přítel Jan Janoušek, mě požádal, abych se vyjádřil k problematice principu klasické černobílé fotografie, tedy ne té, jak se chápe dnes, tedy té, která je charakterizována zákonitostmi nul a jedniček, ale té, která, za pomocí kresby světlem a pomocí rozličných chemikálií mění skryté ve zjevné, neviditelné za viditelné.

 

Je to již pěkná řada let, kdy jsem v dopravním prostředku v Praze slyšel tatínka jednoho dítěte –

„Film to byla taková věc, která se dávala do fotografického aparátu…

„Dávala“, ale kdež, Jan Janoušek je právě opakem tohoto rčení, a mnozí další, nechávají světelné paprsky kreslit, dopadat na citlivou vrstvu a posléze pozorovat, jak se latentní obraz mění v realitu, právě zastaveného času…

 

Jak říkal Josef Sudek – „A hudba hraje“

 

Co tedy znamená „Život v temné komoře“, evokuje to u mě název hudebního alba undergroundové kapely z roku 1983 – The Plastic People of The Universe – „Co znamená vésti koně“…

Znamená to být neustále fascinován tímto prazvláštním principem, při kterém se v rozhodující chvíli začíná dít zázrak v podstatě náhodného, nezamýšleného, neplánovaného, ale přesto zjevovaného axiomu, podstaty, který způsobuje jakýsi dojem právě zastavených hodin.

 

Právě v tuto chvíli jsme schopni vyjádřit nejpodstatnější okamžik žití, essenci, ke které se dříve nebo později vracíme, fascinováni a udiveni.

 

První známou fotografii vytvořil roku 1826 francouzský vynálezce Nicéphore Niépce s pozdějším názvem „Pohled z okna v Le Gras“, expozice trvalo 8 hodin, k vytvoření, vyvolání obrazu, použil cínovou desku, kterou před tím pokryl roztokem z petroleje.

Později objevili, že stříbro, vystavené jodovým parám, po expozici světlem vytváří obraz, zatím ovšem nestálý...

Podařilo se jim také obraz stabilizovat pomoci thyosíranu sodného, který se používá dodnes.

​

Později tuto techniku zdokonalil Louis Daguerre, společně s dalším vynálezcem - Williamem Henry Fox Talbotem odtud název daguerretopie, kterou v roce 1839 představili jako objev Francouzské akademii věd.

 

S daguerretopií, po něm pojmenované, můžeme najít v podstatě v jakémkoliv antikvariátu za symbolickou cenu, vždy když jí pozoruji tak si uvědomuji jak trnitou cestu musela podstoupit než se v této podobě mohla objevit…

 

Až se nás budoucí generace zeptají co byla SD karta řekneme: „To byly taková věc, která se dávala do digitálního fotoaparátu…“

 

A až se budeme ptát umělé inteligence co byl čip zabudovaný v mozku, který přetvářel naše myšlenky ve fotografické obrazy, pak se teprve, slovy Václava Cílka, ještě rádi vrátíme na na své dvorky poflusané od slepic.

 

​

Karel Koutský

Autor je fotograf a nakladatel