top of page
Život v temné komoře
Přítel Jan Janoušek, mě požádal, abych se vyjádřil k problematice principu klasické černobílé fotografie, tedy ne té, jak se chápe dnes, tedy té, která je charakterizována zákonitostmi nul a jedniček, ale té, která, za pomocí kresby světlem a pomocí rozličných chemikálií mění skryté ve zjevné, neviditelné za viditelné.
Je to již pěkná řada let, kdy jsem v dopravním prostředku v Praze slyšel tatínka jednoho dítěte –
„Film to byla taková věc, která se dávala do fotografického aparátu…
„Dávala“, ale kdež, Jan Janoušek je právě opakem tohoto rčení, a mnozí další, nechávají světelné paprsky kreslit, dopadat na citlivou vrstvu a posléze pozorovat, jak se latentní obraz mění v realitu, právě zastaveného času…
Jak říkal Josef Sudek – „A hudba hraje“
Co tedy znamená „Život v temné komoře“, evokuje to u mě název hudebního alba undergroundové kapely z roku 1983 – The Plastic People of The Universe – „Co znamená vésti koně“…
Znamená to být neustále fascinován tímto prazvláštním principem, při kterém se v rozhodující chvíli začíná dít zázrak v podstatě náhodného, nezamýšleného, neplánovaného, ale přesto zjevovaného axiomu, podstaty, který způsobuje jakýsi dojem právě zastavených hodin.
Právě v tuto chvíli jsme schopni vyjádřit nejpodstatnější okamžik žití, essenci, ke které se dříve nebo později vracíme, fascinováni a udiveni.
První známou fotografii vytvořil roku 1826 francouzský vynálezce Nicéphore Niépce s pozdějším názvem „Pohled z okna v Le Gras“, expozice trvalo 8 hodin, k vytvoření, vyvolání obrazu, použil cínovou desku, kterou před tím pokryl roztokem z petroleje.
Později objevili, že stříbro, vystavené jodovým parám, po expozici světlem vytváří obraz, zatím ovšem nestálý...
Podařilo se jim také obraz stabilizovat pomoci thyosíranu sodného, který se používá dodnes.
Později tuto techniku zdokonalil Louis Daguerre, společně s dalším vynálezcem - Williamem Henry Fox Talbotem odtud název daguerretopie, kterou v roce 1839 představili jako objev Francouzské akademii věd.
S daguerretopií, po něm pojmenované, můžeme najít v podstatě v jakémkoliv antikvariátu za symbolickou cenu, vždy když jí pozoruji tak si uvědomuji jak trnitou cestu musela podstoupit než se v této podobě mohla objevit…
Až se nás budoucí generace zeptají co byla SD karta řekneme: „To byly taková věc, která se dávala do digitálního fotoaparátu…“
A až se budeme ptát umělé inteligence co byl čip zabudovaný v mozku, který přetvářel naše myšlenky ve fotografické obrazy, pak se teprve, slovy Václava Cílka, ještě rádi vrátíme na na své dvorky poflusané od slepic.
Karel Koutský
Autor je fotograf a nakladatel
bottom of page